Bitva u Nekmíře
| Bitva u Nekmíře (Nekměře) | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: Husitské války | |||
 Vozová hradba husitů, výjev z 15. století | |||
| Trvání | Prosinec 1419 (leden 1420)[1] | ||
| Místo | Nekmíř, Plzeňsko, Západní Čechy | ||
| Souřadnice | 49°51′21″ s. š., 13°16′10″ v. d. | ||
| Výsledek | Vítězství husitů | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Bitva u Nekmíře se odehrála na blíže neurčitém místě v lokalitě poblíž tvrze Nekmíř,[pozn. 1] vzdálené asi sedmnáct kilometrů severozápadně od Plzně. Nepočetný husitský oddíl Jana Žižky z Trocnova zde v posledních dnech roku 1419 nebo začátkem ledna 1420 porazil výrazně silnější vojsko krajského landfrýdu pod velením Bohuslava ze Švamberka. V bitvě došlo k prvnímu doloženému použití vozové hradby za éry husitských válek.[2][3]
Předehra
Dne 13. listopadu 1419[4] bylo uzavřeno příměří, které na téměř půl roku ukončilo boje kališnické a katolické strany uvnitř a v okolí české metropole. Část venkovských radikálů, nespokojených s kolísavou politikou pražské radnice, v čele s Břeňkem Švihovským z Rýzmburka, bratry Kunešem a Chvalem z Machovic, Valkounem z Adlaru a Janem Žižkou, nebyla ochotná tuto smlouvu akceptovat a odcestovala do působiště kněze Korandy, centra husitského hnutí, Plzně.[5] Z tohoto města posléze vedli boj proti západočeským feudálům organizovaným do krajského landfrýdu vedeného Bohuslavem ze Švamberka a podnikali výpady proti drobným základnám nepřítele v širším okolí.[6] Kvalitní zbraně k těmto akcím, při nichž byla dobyta řada panských fortifikací, získali z plzeňské zbrojnice. Post vojenského velitele města patrně zastával trocnovský zeman Jan Žižka, jehož jméno je spojeno i s výpadem proti tvrzi Nekmíř, jejíž majitel Hynek z Nekmíře byl jedním z aktivních členů landfrýdu.[6]
Bitva
Jediné známé informace o bitvě pocházejí ze starších textů Starých letopisů českých, z nichž je považován za nejspolehlivější rukopis E, jenž pochází z poloviny 15. století. Historik František Palacký se domníval, že předlohou pro tento záznam byla ztracená Kronika Matyáše Loudy z Chlumčan († 1460), který byl v době události přítomen v Plzni.[7][1]
| „ | Když jednou Žižka vytáhl z Plzně k Nekměři s necelými třemi sty pěších a sedmi vozy, na kterých vezl zařízení k boření zdí (hady), dostihl ho na cestě pan Bohuslav, který měl přes dva tisíce jízdných i pěších. A tak zaútočil na Žižku s jízdním houfem a myslel, že je všechny na hlavu potře. Ale Žižka odrazil ho od vozů a zabil Hynka z Nekměře. Pak táhl dál svou cestou a tu noc pobořil tři opevněné tvrze. | “ |
| — Ze starých letopisů českých[8] | ||
Z těchto vět je patrné, že na straně landfrýdu se boje účastnila pouze jízda, která tvořila první útočný sled. Pěchota do boje pravděpodobně nezasáhla a ustoupila spolu s odraženými šlechtici. Vzhledem k tomu, že husité po bitvě pokračovali v nájezdu a nebyli znova napadeni, se někteří historici domnívají, že ztráty mezi muži Bohuslava ze Švamberka byly značné.[1] O tom jakou vozovou formaci Jan Žižka pro defenzivní účely zvolil, se opět lze jen dohadovat. Pravděpodobně neměl dost vozů na uzavřený kruh, dá se tedy uvažovat o půlkruhu.[9]
Důsledky
Po bitvě u Nekmíře muže plzeňského landfrýdu posílily oddíly Václava z Dubé, podkomořího krále Zikmunda. Obě královská vojska posléze oblehla Plzeň, a po dobu několika dalších měsíců docházelo ke krvavým srážkám, které nepřinesly výhodu ani jedné straně.[6] Samotní husité však byli v určité nevýhodě, neboť byli nuceni čelit vnějšímu i vnitřnímu nepříteli. Nejenže město již v polovině března svíralo několik narychlo vybudovaných bašt,[10] ale příslušníci místní katolické a německé opozice začali proti nim opevňovat své domy.[11] Pod tlakem okolností tedy nakonec přistoupili na návrhy pražských vyjednavačů a uzavřeli s královskými dohodu, jež měla zaručit obyvatelům Plzně svobodu přijímání z kalicha a možnost volného odchodu.[12] Pravděpodobně 23. března vyrazilo přibližně 400 pěších (včetně žen a dětí) s dvanácti vozy a devíti jezdci k nově vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor, nicméně smlouva, kterou jim královská strana zaručila podmínky kapitulace, nebyla dodržena. Postupující kolona byla o dva dny později napadena u Sudoměře silnými oddíly landfrýdu a feudálů operujících v píseckém kraji, a jen díky opětovnému použití vozové hradby a správné volbě terénu si husité vynutili cestu k vytčenému cíli.[13]
Odkazy
Poznámky
Reference
- ↑ a b c MACEK, Josef. Tábor v husitském revolučním hnutí II. díl. Praha: Rovnost, 1955. S. 24. [Dále jen: Macek].
- ↑ URBÁNEK, Rudolf. Jan Žižka. Praha: Mánes, 1925. S. 49.
- ↑ ČEČETKA, Josef František. Jan Žižka. Praha: Josef Elstner, 1930. S. 39.
- ↑ ČORNEJ, Petr. Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka. 1. vyd. Praha: Paseka, 2019. 844 s. ISBN 978-80-7432-990-6. Kapitola Zrození vojevůdce, s. 178.
- ↑ MACEK, Josef. Tábor v husitském revolučním hnutí I. díl. Praha: Rovnost, 1952. S. 236.
- ↑ a b c ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-075-0. S. 28. [Dále jen: Šmahel].
- ↑ Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980. S. 465. [Dále jen: Ze starých letopisů českých].
- ↑ Ze starých letopisů českých, s. 62.
- ↑ LENKOVÁ, Jitka; PAVLÍK, Václav. Nejdůležitější bitvy v českých dějinách. 1. vyd. Frýdek-Místek: Alpress, 2007. ISBN 978-80-7362-470-5. S. 110.
- ↑ Šmahel, s. 29.
- ↑ Macek, s. 25.
- ↑ BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979. S. 49. [Dále jen: Vavřinec z Březové].
- ↑ Vavřinec z Březové, s. 50.
Literatura
Prameny
- Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980. 580 s.
Sekundární literatura
- ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1.
- LENKOVÁ, Jitka; PAVLÍK, Václav. Nejdůležitější bitvy v českých dějinách. 1. vyd. Frýdek-Místek: Alpress, 2007. 294 s. ISBN 978-80-7362-470-5.
- MACEK, Josef. Tábor v husitském revolučním hnutí II. díl. Praha: Rovnost, 1955. 430 s.
- PALACKÝ, František. Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě. Praha: B. Kočí, 1907. 1279 s.
- ŠMAHEL, František. Jan Žižka z Trocnova. Praha: Melantrich, 1969. 264 s.
- ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. 420 s. ISBN 80-7184-075-0.
- TOMEK, Václav, Vladivoj. Jan Žižka. Praha: V ráji, 1993. 228 s. ISBN 80-900875-7-4.
- URBÁNEK, Rudolf. Jan Žižka. Praha: Mánes, 1925. 313 s.
Portály: Středověk | Válka a vojenství | Husitství
