Druhá vláda Wilhelma Marxe

Druhá vláda Wilhelma Marxe byla vláda Německé říše v období Výmarské republiky působící od 27. května 1924 do 15. ledna 1925.

Kabinet měl 10 členů a tvořila ho koalice Centra, Německé demokratické strany (DDP) a Německé lidové strany (DVP) s ministerstvy rozdělenými v poměru 3:3:2. Ve vládě byli dva nestraníci. Post ministra spravedlnosti zůstal neobsazený. Jednalo se o menšinový kabinet (celkem 138 křesel v 459 členném směnu), který se opíral převážně o toleranci sociálních demokratů.

Předcházející události

Předchozí kabinet kancléře Marxe dokázal během svého mandátu stabilizovat jak hospodářskou, tak vnitropolitickou situaci. V půlce února 1924 skončila platnost zmocňovacího zákona, který dával kabinetu speciální pravomoci pro boj s ekonomickou krizí a k potlačování povstání. Opozice se okamžitě chopila šance a chtěla úsporná opatření zrušit. Kancléř Marx to nehodlal dopustit a požádal prezidenta o rozpuštění sněmu. Květnové parlamentní volby přinesly porážku vládní stran a lidovci a němečtí demokraté výrazně oslabili. Na druhou stranu nacionalisté z DNVP ve spojení s Agrárním svazem dokázali získat více mandátů než dosud nejsilnější sociální demokraté. Těm přebrali voliče hlavně komunisté.

Sestavování vlády

Pro dojednání Dawesova plánu, který by Němcům upravil kalendář placení reparací a přivedl by do země investice z USA a Velké Británie, potřeboval být sněm akceschopný, a tak kabinet kancléře Marxe chtěl zůstat v úřadu i po prohraných volbách. Však nacionalisté, ani koaliční partneři vládu nepodpořili. Koaliční vyjednávání začala od 21. května a posílení nacionalisté chtěli hrát při sestavování vlády zásadní roli. Jejich odmítavý postoj k Dawesovu plánu a trvání na osobě velkoadmirála Tirpitze jako budoucího kancléře jim ale velice snižoval koaliční potenciál. Lidovci donutili resignovat Marxův kabinet 26. května. Prezident Ebert pověřil sestavením nové vlády opět Wilhelma Marxe z Centra. DNVP si kladla za podmínky pro vstup do vlády odvolání ministra zahraničí Stresemanna a začlenění jejich zástupců do zemské vlády Pruska. Marx přerušil vyjednávání 3. června 1924 a ve stejný den zformoval staronovou koalici skládající se z Centra, lidovců a demokratů. K vládě se tentokrát nepřipojili zástupci Bavorské lidové strany. Menšinová vláda se opírala o toleranci sociálních demokratů.

Ministerské posty zůstaly téměř zcela beze změn jako tomu bylo v první Marxově vládě. Pouze státní sekretář Curt Joël byl pověřen vedením ministerstva spravedlnosti, které uvolnil zástupce BVP. Ministerstvo obnovy bylo prezidentským dekretem 11. května 1924 zrušeno.

Politika vlády

Za nejvýznamnější čin vlády lze považovat podepsání Dawesova plánu. Podepsal ho za Němce 16. srpna 1924 v Paříži ministr zahraničí Stresemann. Hlavními body smlouvy se stalo stažení všech cizích vojsk z Porúří, snížení ročních plateb reparací na jeden milion marek v prvním roce se zvyšující se tendencí až k dvěma a půl milionu marek po pěti letech, reorganizace Říšské banky pod dohledem dohodových zástupců a především půjčka 200 miliónů dolarů formou amerických dluhopisů. Finanční injekce výrazně nastartovala německou ekonomiku.

Konec vlády

Vládní lidovci chtěli za každou cenu zahrnout do koalice svého hlavního volebního rivala z DNVP. Nutně potřebovali, aby se nacionalisté podíleli na zodpovědnosti za vládní rozhodnutí, a tak přestali přebírat lidovecké voliče. V říjnu 1924 byla jejich snaha zablokována německými demokraty, kteří účast nacionalistů ve vládě odmítli. Kancléři Marxovi se nepodařilo vyjednat s DDP ani toleranci menšinové vlády Centra, lidovců a nacionalistů, a tak požádal prezidenta o rozpuštění sněmu. Ten byl rozpuštěn 20. října 1924. Prosincové předčasné volby přinesly oslabení extrémistických stran (komunisté ztratili 17 a nacisté 18 křesel) a posílení sociálních demokratů a nacionalistů. Po volbách bylo možno vytvořit dvě koaliční vlády s většinou ve sněmu, a to středolevou SPD/Centrum/DDP/DVP nebo středopravou Centrum/DDP/DVP/DNVP. Jednání ale k žádnému kompromisu nevedla, jelikož lidovci odmítli vládnout s sociálními demokraty a DDP zase s nacionalisty. Marx podal demisi 15. prosince 1924 a nakonec se 9. ledna 1925 vzdal možnosti sestavit vládu. S alternativním plánem na sestavení fungujícího kabinetu přišel nestraník a ministr financí Hans Luther. Strany měly za sebe nanominovat odborníka, který by nebyl jejich členem. Zbývající místa by byla doplněna nezávislými technokraty. Návrh slavil úspěch a své zástupce nanominovaly DNVP, DVP, BVP a Centrum. Vznikla tzv. první vláda kancléře Luthera, kterou tolerovala i DDP.

Seznam členů vlády

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kabinett Marx II na německé Wikipedii.

Vlády Německa
Výmarská republika (1919–1933)	1919 Philipp Scheidemann • 1919–20 Gustav Bauer • 1920 Hermann Müller I • 1920–21 Konstantin Fehrenbach • 1921 Joseph Wirth I • 1921–22 Joseph Wirth II • 1922–23 Wilhelm Cuno • 1923 Gustav Stresemann I • 1923 Gustav Stresemann II • 1923–24 Wilhelm Marx I • 1924–25 Wilhelm Marx II • 1925–26 Hans Luther I • 1926 Hans Luther II • 1926–27 Wilhelm Marx III • 1927–28 Wilhelm Marx IV • 1928–30 Hermann Müller II • 1930–31 Heinrich Brüning I • 1931–32 Heinrich Brüning II • 1932 Franz von Papen • 1932–33 Kurt von Schleicher
Třetí říše (1933–1945)	1933–45 Adolf Hitler • 1945 Lutz Schwerin von Krosigk
NDR (Východní Německo) (1949–1990)	1949–50 Prozatímní vláda • 1950–54 Otto Grotewohl I • 1954–58 Otto Grotewohl II • 1958–63 Otto Grotewohl III • 1963–67 Otto Grotewohl a Willi Stoph • 1967–71 Willi Stoph I • 1971–76 Willi Stoph a Horst Sindermann • 1976–81 Willi Stoph II • 1981–86 Willi Stoph III • 1986–89 Willi Stoph IV • 1989–90 Hans Modrow • 1990 Lothar de Maizière
SRN (Západní Německo) (1949–1990)	1949–53 Konrad Adenauer I • 1953–57 Konrad Adenauer II • 1957–61 Konrad Adenauer III • 1961–62 Konrad Adenauer IV • 1962–63 Konrad Adenauer V • 1963–65 Ludwig Erhard I • 1965–66 Ludwig Erhard II • 1966–69 Kurt Georg Kiesinger • 1969–72 Willy Brandt I • 1972–74 Willy Brandt II • 1974–76 Helmut Schmidt I • 1976–80 Helmut Schmidt II • 1980–82 Helmut Schmidt III • 1982–83 Helmut Kohl I • 1983–87 Helmut Kohl II • 1987–91 Helmut Kohl III
SRN (po znovusjednocení) (od 1990)	1987–91 Helmut Kohl III • 1991–94 Helmut Kohl IV • 1994–98 Helmut Kohl V • 1998–2002 Gerhard Schröder I • 2002–05 Gerhard Schröder II • 2005–09 Angela Merkelová I • 2009–13 Angela Merkelová II • od 2013–18 Angela Merkelová III • 2018–2021 Angela Merkelová IV • od 2021 Olaf Scholz