Gyula Andrássy mladší

Gyula Andrássy
Gyula Andrássy
ministr zahraničí Rakouska-Uherska
Ve funkci: 24. října 1918 – 2. listopadu 1918
Předchůdce	István Burián
Nástupce	Ludwig von Flotow[1]
poslanec Uherského parlamentu
Ve funkci: 1885 – ???
ministr a latere Uherska
Ve funkci: 10. června 1894 – 14. ledna 1895
Předchůdce	Lajos Tisza
Nástupce	Géza Fejérváry
ministr vnitra Uherska
Ve funkci: 8. dubna 1906 – 17. ledna 1910
Předchůdce	József Kristóffy
Nástupce	Károly Khuen-Héderváry
Narození	30. června 1860 Trebišov Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	11. června 1929 Budapešť Maďarsko
Rodiče	Gyula Andrássy a Katinka Kendeffyová
Příbuzní	Teodor Andrássy a Helena Andrássyová (sourozenci)
Profese	politik, diplomat, voják a spisovatel
Ocenění	čestný občan Győru (1906) čestný občan Ostřihomi (1906) čestný občan Miskolce (1907)
Commons	Gyula Andrássy jr.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gyula Andrássy, plným jménem Gyula hrabě Andrássy von Csík-Szent-Király und Kraszna-Horka (30. června 1860 Trebišov – 11. června 1929 Budapešť), byl uherský šlechtic a rakousko-uherský politik. Na podzim 1918 byl předposledním ministrem zahraničí Rakouska-Uherska. Byť působil v této funkci pouze 9 dní, zapsal se do dějin jako muž, který za Rakousko-Uhersko přijal podmínky příměří prohrané první světové války a souhlasil se sebeurčením národů monarchie (Andrássyho nóta).

Biografie

Byl synem uherského státníka Gyuly Andrássyho (1823–1890). Od roku 1885 zasedal v Uherském parlamentu. Od 10. června 1894 do 14. ledna 1895 zastával funkci ministra a latere Uherska (redukovaný rezort zahraničních věcí v rámci dualistického uspořádání, formálně ministr zastupující krále) ve vládě Sándora Wekerleho. Po zavedení nového jednacího řádu parlamentu za Istvána Tiszy odešel z vládní strany a působil pak v parlamentu jako předák liberální opozice. Po pádu Tiszy byl od 8. dubna 1906 do 17. ledna 1910 uherským ministrem vnitra ve druhé vládě Sándora Wekerleho. Nepodařilo se mu ale prosadit klíčové branné předlohy a návrh volební reformy.^[2][3]

Jeho politická kariéra pak vyvrcholila krátce v posledních týdnech existence monarchie. Od 24. října 1918 do 2. listopadu 1918 zastával post ministra zahraničí Rakouska-Uherska (jedno ze tří společných ministerstev Rakouska-Uherska, zřízených po rakousko-uherském vyrovnání) a z titulu této funkce byl i formálním ministerským předsedou Rakouska-Uherska.^[4] 27. října 1918 přijal jménem Rakouska-Uherska podmínky příměří požadované Spojenými státy americkými a výslovně uvedl, že vláda souhlasí s americkými postoji ohledně „práv národů rakousko-uherských, zejména práv Čechoslováků a Jihoslovanů“. ^[5] Zveřejnění textu Andrássyho nóty otevřelo cestu spontánnímu rozpadu státu prostřednictvím jednotlivých etnických hnutí. Právě veřejné publikování nóty stálo na počátku spontánních demonstrací v Praze 28. října, na nichž došlo k vyhlášení samostatnosti.^[2][6]

Po restauraci Uherského (či Maďarského) království byl aktivní jako člen nového maďarského parlamentu a roku 1921 se stal předsedou křesťansko-demokratické strany. V říjnu toho roku se podílel na druhém pokusu sesazeného císaře a krále Karla I. o převzetí moci v Maďarsku. Po neúspěchu restaurace Habsburků byl Andrássy vyšetřován. V roce 1926 se stáhl z politického života.^[2]

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Julius Andrássy mladší na Wikimedia Commons

Ministři zahraničí Rakouska
Habsburská monarchie	Jan Kryštof z Bartensteina (1727–1753) • Antonín Corfitz z Ulfeldu (1742–1753) • Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1753–1792) • Jan Filip Cobenzl (1792–1793) • Johann Amadeus Thugut (1793–1800) • Ferdinand z Trauttmansdorffu (1800–1801) • Jan Ludvík Cobenzl (1801–1804)
Rakouské císařství	Jan Ludvík Cobenzl (1804–1805) • Jan Filip Stadion (1805–1809) • Klemens Václav Metternich (1809–1848) • Karl Ludwig Ficquelmont (1848) • Johann von Wessenberg (1848) • Felix ze Schwarzenbergu (1848–1852) • Karl Ferdinand Buol-Schauenstein (1852–1859) • Johann Rechberg-Rothenlöwen (1859–1864) • Alexandr Mensdorff-Pouilly (1864–1866) • Friedrich von Beust (1866–1867)
Rakousko-Uhersko	Friedrich von Beust (1867–1871) • Gyula Andrássy st. (1871–1879) • Heinrich Karl von Haymerle (1879–1881) • Benjámin Kállay (1881) • Gustav Kálnoky (1881–1895) • Agenor Gołuchowski ml. (1895–1906) • Alois Lexa von Aehrenthal (1906–1912) • Leopold Berchtold (1912–1915) • István Burián (1915–1916) • Ottokar Czernin (1916–1918) • István Burián (1918) • Gyula Andrássy ml. (1918) • Ludwig von Flotow (1918)
První Rakouská republika a Rakouský stát	Victor Adler (1918) • Otto Bauer (1918–1919) • Karl Renner (1919–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Leopold Hennet (1922) • Alfred Grünberger (1922–1924) • Heinrich Mataja (1924–1926) • Rudolf Ramek (1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Ignaz Seipel (1930) • Johann Schober (1930–1932) • Karl Buresch (1932) • Engelbert Dollfuß (1932–1934) • Stephan Tauschitz (1934) • Egon Berger-Waldenegg (1934–1936) • Kurt Schuschnigg (1936) • Guido Schmidt (1936–1938) • Wilhelm Wolf (1938)
Druhá Rakouská republika	Karl Gruber (1945–1953) • Leopold Figl (1953–1959) • Bruno Kreisky (1959–1966) • Lujo Tončić-Sorinj (1966–1968) • Kurt Waldheim (1968–1970) • Rudolf Kirchschläger (1970–1974) • Erich Bielka (1974–1976) • Willibald Pahr (1976–1983) • Erwin Lanc (1983–1984) • Leopold Gratz (1984–1986) • Peter Jankowitsch (1986–1987) • Alois Mock (1987–1995) • Wolfgang Schüssel (1995–2000) • Benita Ferrerová-Waldnerová (2000–2004) • Ursula Plassniková (2004–2008) • Michael Spindelegger (2008–2013) • Sebastian Kurz (2013–2017) • Karin Kneisslová (2017–2019) • Alexander Schallenberg (2019–2021) • Michael Linhart (2021) • Alexander Schallenberg (od 2021)