Postanalytická filozofie

Pojem postanalytická filosofie se používá pro označení okruhu poválečných amerických filosofů ovlivněných jak metodami analytické filosofie, tak americkým pragmatismem.

K protagonistům postanalytické filosofie se obvykle počítají

Willard Van Orman Quine (1908–2000),
Donald Davidson (1917–2003),
Hilary Putnam (1926-2016),
Richard Rorty (1931–2007),

případně také

Wilfrid Sellars (1912–1989),
Nelson Goodman (1906–1998),
Robert Brandom (1950).

PAF se vyhýbá nekritickému scientismu a materialismu (přesvědčení typická pro novopozitivismus). PAF se do značné míry překrývá s filosofií obyčejného jazyka. Snad je možno říci, že programem PAF je kritika různých „břitev“ či „dogmat“, zatemňujících vztah mezi světem a jazykem.

Například vlivný Quinův článek Dvě dogmata empirismu z roku 1952 zpochybňuje (1) přesvědčení, že každý výrok lze sám o sobě verifikovat pozorováním, (2) přesvědčení o možnosti ostře rozdělit výroky na analytické a syntetické.

V českém prostředí popularizuje PAF Jaroslav Peregrin.

Literatura

Jaroslav Peregrin: Obrat k jazyku: druhé kolo. Filosofia, Praha, 1998. (Úvod ke knize online)
Post-analytická filosofie (Jaroslav Peregrin)
Fenomenologie a (post)analytická filosofie (Polemika Jaroslava Peregrina a Ivana Blechy)

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.