Martin X-23 PRIME

Martin X-23 PRIME
X-23 vystavený v Národním muzeu leteckých sil USA na letecké základně Wright-Patterson
X-23 vystavený v Národním muzeu leteckých sil USA na letecké základně Wright-Patterson
UrčeníVztlakové těleso
VýrobceMartin Marietta
První let21. prosince 1966
Charakterprogram ukončen
UživatelLetectvo Spojených států amerických
Vyrobeno kusů4[1]
Další vývojMartin Marietta X-24
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Martin X-23A PRIME nebo také SV-5D bylo malé bezpilotní návratové vztlakové těleso testované letectvem Spojených států amerických v polovině 60. let 20. století. Označení PRIME bylo zkratkou Precision Reentry Including Maneuvering reEntry. X-23 byl vyvinut a postaven společností Martin Marietta pod označením SV-5D. Vývoj letounu začal v listopadu roku 1964 na objednávku od SMC divize letectva Spojených států amerických.[2] Označení X-23 bylo přiděleno až zpětně a nebylo používáno během operačních letů.[3]

Na rozdíl od programu ASSET(Aerothermodynamic Elastic Structural Systems Environmental Tests), primárně používaného pro strukturální výzkum a výzkum vlivu teplot, byl X-23A PRIME vyvinut pro získání zkušeností s manévrováním při vstupu tělesa zpět do zemské atmosféry. Během manévrů se letoun odchýlil příčně až o 617 námořních mil (710 mil; 1143 km) od směru původní balistické dráhy. Byly vyrobeny 4 demonstrátory[1], z nichž dva byly zničeny při testech, zbylé dva demonstrátory jsou muzejními exponáty. [4]

Pro vynášení SV-5D byla používána raketa Atlas SLV-3.

PRIME a START

Projekt PRIME byl součástí většího programu označovaného jako START(Spacecraft Technology and Advanced Reentry Test). V rámci tohoto projektu měl SV-5D nasbírat data vztahující se k řízenému návratu vztlakového tělesa zemskou atmosférou. Přičemž stroje SV-5D byly zaměřeny na vstupní fázi vstupu tělesa do atmosféry a na velmi vysoké nadzvukové rychlosti až do rychlosti Mach 2[2]. Aby bylo možné posoudit účinnost ablativního teplotního štítu, měly být letouny X-23 zachytávány ze vzduchu.[1] Na letouny X-23 pak navázal další typ výzkumného letounu od stejné společnosti X-24. X-24 byl pak zaměřen na let nadzvukovou rychlostí a přistání vztlakového tělesa.

Design

SV-5D ovládání letounu pomocí klapek nebo reaktivního pohonu

Vztlakové těleso X-23A bylo vyrobeno převážně z titanové slitiny 2014-T6, některé části pak byly vyrobeny z berylia, nerezové oceli a hliníku. [5] Stroj se skládal ze dvou sekcí. Zadní hlavní konstrukce a odnímatelné přední sekce. Konstrukce vztlakového tělesa byla zcela pokryta ablativním tepelným štítem o tloušťce 0,75 do 2,75 palců v (19 až 70 mm) a kryt nosu bylo vyroben z uhlíkového fenolického materiálu vyvinutým společností Martin. [6]

Ovládání zajišťovala dvojice spodních vztlakových klapek o velikosti 305 mm × 305 mm, pevné horní vztlakové klapky a směrovky. Mimo zemskou atmosféru byl pro ovládání použit systém reaktivního pohonu s využitím plynu dusíku. Po zpomalení na Mach 2 došlo k vypuštění ballutu(druh padáku) a následnému dalšímu zpomalení sestupu demonstrátoru. Poté měl být zachycen ještě ve vzduchu speciálně upraveným letounem JC-130B Hercules.[6]

Letové zkoušky

První PRIME byl vypuštěn z Vandenberg AFB dne 21. prosince 1966 na vrcholu nosné rakety Atlas SLV-3. Tato mise simulovala návrat na nízkou oběžnou dráhu Země s nulovým příčným dosahem. Ballut byl vypuštěn ve výšce 30 434 m. Vypuštění brzdícího padáku se nezdařilo úplně a demonstrátor narazil do Tichého oceánu.[6]

Druhý stroj uskutečnil start 5. března 1967. Tento let simuloval návrat letounu s odchýlením o 654 mil (1053 kilometrů) od neřízené sestupové trasy a náklon během nadzvukových rychlostí. Po inspekčním průletu bylo usouzeno, že nelze bezpečně vytáhnout X-23A na palubu záchytného letounu JC-130B. Výsledkem bylo, že X-23A přístal do moře. Následně se letoun na rozbouřeném moři oddělil od svého flotačního „balónu“ a s padákem se potopil, než mohla dorazit nedaleká loď, aby jej vylovila z oceánu.[6]

Poslední mise X-23 PRIME proběhla 19. dubna 1967 a simulovala návrat z nízké oběžné dráhy Země pomocí 617 nmi (710 mi; 1143 km) cross-range. Tentokrát všechny systémy fungovaly perfektně a X-23A se úspěšně vrátil. Inspekce provedená týmem USAF-Martin hlásila, že X-23 je „připraven k opětovnému letu“.[7] Žádné pozdější mise nebyly uskutečněny, neboť USAF z důvodu úspor program ukončila.[2] Nevyužitá 4. raketa pro program PRIME byla upravena na Atlas-SLV3 Burner-2.[8]

Třetí letoun X-23A a nezalétaný čtvrtý letoun jsou nyní k vidění v Národním muzeu leteckých sil USA na letecké základně Wright-Patterson v Ohiu. [6][7][1]

Specifikace (X-23A)

Nákres SV-5D
  • Délka: 2,03 m
  • Výška: 0,86 m
  • Rozpětí: 1,22 m
  • Prázdná hmotnost: 406 kg
  • Pohonná jednotka: Trysky reaktivního pohonu využívající dusík

Výkony

  • Maximální rychlost: 14,388 kn (16,557 mph, 26,647 km/h)
  • Maximální rychlost: Mach 25
  • Klouzavost při hypersonickém letu: 1:1
  • Dostup: 152 400 m (odhad)[1]

Související články

Podobné raketoplány:

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Martin X-23 PRIME na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e JENKINS, Dennis R.; LANDIS, Tony; MILLER, Jay. AMERICAN X-VEHICLES Centennial of Flight Edition SP-2003-4531 An Inventory—X-1 to X-50 [online]. Washington, DC: NASA, 2003-06 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. ISBN 978-1493699971. (angličtina) 
  2. ↑ a b c REED, R. Dale. Wingless Flight The Lifting Body Story. [s.l.]: University Press of Kentucky, 2002. Dostupné online. ISBN 0-8131-9026-6. 
  3. ↑ CHRISBPETTY. Flying Without Wings: The Martin SV-5/X-24 Lifting Bodies [online]. THE HIGH FRONTIER Spaceflight History and Commentary, 2017-05-16 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (angličtina) 
  4. ↑ SV-5D PRIME Lifting Body [online]. National Museum of the United States Air Force, 2015-05-22 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (angličtina) 
  5. ↑ WADE, Mark. PRIME [online]. astronautix [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (angličtina) 
  6. ↑ a b c d e MILLER, Jay. The X-planes : X-1 to X-29. Marine on St. Croix: Speciality, 1983. ISBN 0933424353. S. 148–149. (angličtina) 
  7. ↑ a b DAY, Dwayne A. Movements of fire and shadow: The X-23 PRIME reentry vehicle and American satellite reconnaissance [online]. The space Review, 2018-03-05 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (angličtina) 
  8. ↑ PRIME (SV-5D, X-23) [online]. skyrocket.de [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. (angličtina) 

 

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Martin X-23 PRIME na Wikimedia Commons
  • [1] Video se záběry testovacího modelu X-23
Americké experimentální letouny
1–25
X-1 • X-2 • X-3 • X-4 • X-5 • X-6 • X-7 • X-8 • X-9 • X-10 • X-11 • X-12 • X-13 • X-14 • X-15 • X-16 • X-17 • X-18 • X-19 • X-20 • X-21 • X-22 • X-23 • X-24A/B • X-25
26–50
X-26 • X-27 • X-28 • X-29 • X-30 • X-31 • X-32 • X-33 • X-34 • X-35 • X-36 • X-37 • X-38 • X-39 • X-40 • X-41 • X-42 • X-43 • X-44 MANTA • X-44 (UAV) • X-45 • X-46 • X-47A/B/C • X-48 • X-49 • X-50
nad 50
X-51 • X-52* • X-53 • X-54 • X-55 • X-56 • X-57 • X-58** • X-59 • X-60 • X-61 • X-62 • X-63** • X-64** • X-65 • X-66
Související
D-558-1 • D-558-2 • M2-F1 • M2-F2 • M2-F3 • HL-10 • AD-1 • HiMAT • XQ-58 • ANCILLARY • Liberty Lifter • SPRINT
* nebylo přiřazeno kvůli možné záměně s B-52, ** nebylo přiřazeno