Hendrik Antoon Lorentz

Hendrik Antoon Lorentz
Hendrik Antoon Lorentz; autor malby: Menso Kamerlingh Onnes
Hendrik Antoon Lorentz; autor malby: Menso Kamerlingh Onnes
Rodné jménoHendrik Antoon Lorentz
Narození18. července 1853
Nizozemsko Arnhem, Nizozemsko
Úmrtí4. února 1928 (ve věku 74 let)
Nizozemsko Haarlem, Nizozemsko
Místo pohřbeníAlgemene Begraafplaats Kleverlaan
Alma materUniverzita v Leidenu
Povoláníkurátor sbírky, teoretický fyzik, profesor, matematik, fyzik, vysokoškolský učitel a botanik
ZaměstnavateléUniverzita v Leidenu (od 1877)
Univerzita v Leidenu (1912–1923)
Univerzita v Leidenu
Oceněníčestný doktor Univerzity v Leidenu (1900)
Nobelova cena za fyziku (1902)
zahraniční člen Královské společnosti (1905)
Rumfordova medaile (1908)
Franklinova medaile (1917)
… více na Wikidatech
ChoťAletta Lorentz-Kaiser
DětiGeertruida de Haas-Lorentzová
Hannie Leemhorst-Lorentz
Rudolf Lorentz
Funkcerector magnificus of Leiden University
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hendrik Antoon Lorentz (18. července 1853 Arnhem, Nizozemsko4. února 1928 Haarlem, Nizozemsko) byl nizozemský fyzik a laureát Nobelovy ceny za fyziku z roku 1902. Tuto cenu obdržel spolu s Pieterem Zeemanem za výzkum vlivu magnetismu na záření.[1]

Biografie

Narodil se 18. července 1853 v Arnhemu. Jeho otec Gerrit Frederik Lorentz (18221893) byl obchodník, matka se jmenovala Geertruida van Ginkel (18261861).[1] V letech 1866–1869 navštěvoval nově zřízenou střední školu v Arnhemu, a zde v roce 1870 složil zkoušku z klasických jazyků, která byla v té době potřebná pro vstup na univerzitu. Vystudoval fyziku a matematiku na Univerzitě v Leidenu, kde byl silně ovlivněn učitelem astronomie Frederikem Kaiserem. Po získání bakalářského titulu se v roce 1872 vrátil do Arnhemu, kde učil na střední škole matematiku. Zároveň ale pokračoval ve studiích v Leidenu. Ve svých dvaadvaceti letech obhájil s velkým úspěchem disertační práci na téma Odraz a lom světla z hlediska Maxwellovy teorie(„Over de theorie der terugkaatsing en breking van het licht“). Na základě tohoto úspěchu mu zde byla zřízena nová katedra teoretické fyziky, kde od roku 1878 působil jako profesor.[1] Jeho úvodní přednáška z 25. ledna 1878 se nazývala Molekulová teorie ve fyzice („De moleculaire theorien v de natuurkunde“).

V roce 1902 obdržel společně s P. Zeemanem Nobelovu cenu za fyziku za objev a vysvětlení Zeemanova jevu.

Od roku 1912 pracoval jako ředitel výzkumu Teylerova ústavu v Harlemu. Zůstal ale čestným profesorem v Haarlemu, kde pořádal jednou týdně přednášky.

Zemřel 4. února 1928 v Haarlemu.

Vědecká práce

Během prvních dvaceti let se v Leidenu zaměřil na teorii elektromagnetismu, ve snaze vysvětlit vztah elektřiny, magnetismu, a světla. Poté se jeho zájem rozšířil i na další obory fyziky - přispěl svými pracemi k mechanice, termodynamice, hydrodynamice, kinetické teorii, teorii pevné fáze, k výzkumu světla a jeho šíření. Jeho nejdůležitější příspěvky ale byly v oblasti elektromagnetismu, elektronové teorie a teorie relativity.

Již v počátcích považoval za velký úspěch Maxwellovu teorii elektromagnetického pole, k níž se již v počátcích přiklonil a na jejímž základu přestavěl tehdejší fyziku. Za zdroje elektromagnetického pole považoval jako první oscilující nabité částice, které jsou součástí atomů (elektrony). Předpověděl, že silné magnetické pole musí mít vliv na vlnovou délku generovaného světla, což experimentálně prokázal jeho žák P. Zeeman, s nímž získal v roce 1902 Nobelovu cenu.

V roce 1878 publikoval práci zabývající se vztahem mezi rychlostí světla a vlastnostmi prostředí, kterým se světelný paprsek šíří. Rovnice, ke které dospěl, byla nazvána Lorentzovou rovnicí.[1] Jako první vyložil výsledek Michelson-Morleyova experimentu na základě kontrakce délek rychle se pohybujících těles. Objevil transformaci proměnných, vůči které se Maxwellovy rovnice nemění. Tyto transformace popisující přechod mezi dvěma navzájem rovnoběžně se pohybujícími soustavami v teorii relativity jsou po něm pojmenovány jako Lorentzovy transformace.

Jeho jméno je také spojeno s Lorentzovou silou, Cauchy-Lorentzovým rozdělením.

Teorie relativity

Albert Einstein a Hendrik Antoon Lorentz v Leidenu roku 1921

V roce 1892 při pokusu vysvětlit Michelson-Morleyův experiment tvrdil, že dochází ke zkracování délek pohybujících se těles (kontrakci délky) ve směru pohybu. K tomuto závěru došel již v roce 1889 George FitzGerald. Pro tento účel zavedl termín místní čas, který vyjadřoval vztah mezi současností nepohyblivého tělesa a pohybujícího se tělesa.

V roce 1899 a opět v roce 1904 přidal časovou dilataci ke svým transformacím a publikoval to, co Poincaré v roce 1905 nazval Lorentzovými transformacemi. Lorentz patrně nevěděl, že časovou dilataci předpokládal již Joseph Larmor. Ten předpovídal časovou dilataci při oběhu elektronů a publikoval identické transformace v roce 1897. Na první pohled vypadají Larmorovy a Lorenzovy rovnice, že spolu nesouvisí, ale algebraicky jsou obě shodné s rovnicemi, které publikoval Henri Poincaré a Albert Einstein v roce 1905. Tyto matematické formulace popisují základní jevy speciální teorie relativity - růst hmotnosti, kontrakce délky, dilataci času.

Rodina

V roce 1881 se oženil s Alettou Catharinou Kaiserovou, dcerou Johanna Wilhelma Kaisera a neteří Frederika Kaisera. S ní měl dvě dcery a jednoho syna.

Odkazy

Reference

  1. a b c d [1]| Biografie na stránkách Nobelovy nadace

Literatura

  • Lubomír Sodomka, Magdalena Sodomková, Nobelovy ceny za fyziku, Praha : SET OUT, 1997. ISBN 80-902058-5-2

Související články

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Hendrik Antoon Lorentz na Wikimedia Commons
  • Plné texty děl autora Hendrik Antoon Lorentz na projektu Gutenberg (anglicky)
  • (anglicky)Biografie na nobelprize.org (anglicky)
  • (anglicky)Biografie na stránkách Nizozemské akademie umění a věd
  • (anglicky)36 textů publikací H. A. Lorentze na stránkách Nizozemské akademie umění a věd
  • (nizozemsky)Film s pohřbem H. A. Lorentze
Nositelé Nobelovy ceny za fyziku
1901–1920
1921–1939
1943–1960
1961–1980
  • Robert Hofstadter / Rudolf Mössbauer (1961)
  • Lev Landau (1962)
  • E. P. Wigner / Maria Göppert-Mayer / J. Hans D. Jensen (1963)
  • Charles Townes / Nikolaj Gennadijevič Basov / Alexandr Prochorov (1964)
  • Šin’ičiró Tomonaga / Julian Schwinger / Richard Feynman (1965)
  • Alfred Kastler (1966)
  • Hans Bethe (1967)
  • Luis Alvarez (1968)
  • Murray Gell-Mann (1969)
  • Hannes Alfvén / Louis Néel (1970)
  • Dennis Gabor (1971)
  • John Bardeen / Leon Cooper / John Schrieffer (1972)
  • Leo Esaki / Ivar Giaever / Brian Josephson (1973)
  • Martin Ryle / Antony Hewish (1974)
  • Aage Bohr / Ben Mottelson / James Rainwater (1975)
  • Burton Richter / Samuel Ting (1976)
  • Philip Warren Anderson / Nevill Mott / John Hasbrouck van Vleck (1977)
  • Pjotr Leonidovič Kapica / Arno Allan Penzias / Robert Woodrow Wilson (1978)
  • Sheldon Lee Glashow / Abdus Salam / Steven Weinberg (1979)
  • James Watson Cronin / Val Logsdon Fitch (1980)
  • 1981–2000
  • Nicolaas Bloembergen / Arthur Leonard Schawlow / Kai Siegbahn (1981)
  • Kenneth G. Wilson (1982)
  • Subrahmanyan Chandrasekhar / William Alfred Fowler (1983)
  • Simon van der Meer / Carlo Rubbia (1984)
  • Klaus von Klitzing (1985)
  • Ernst Ruska / Gerd Binnig / Heinrich Rohrer (1986)
  • Johannes Georg Bednorz / Karl Alexander Müller (1987)
  • Leon Max Lederman / Melvin Schwartz / Jack Steinberger (1988)
  • Norman Foster Ramsey / Hans Georg Dehmelt / Wolfgang Paul (1989)
  • Richard Edward Taylor / Henry Way Kendall / Jerome Isaac Friedman (1990)
  • Pierre-Gilles de Gennes (1991)
  • Georges Charpak (1992)
  • Russell Alan Hulse / Joseph Hooton Taylor (1993)
  • Bertram Brockhouse / Clifford Shull (1994)
  • Frederick Reines / Martin Lewis Perl (1995)
  • David Morris Lee / Douglas Dean Osheroff / Robert Coleman Richardson (1996)
  • Steven Chu / Claude Cohen-Tannoudji / William Daniel Phillips (1997)
  • Robert B. Laughlin / Horst Ludwig Störmer / Cchuej Čchi (1998)
  • Gerardus 't Hooft / Martinus J. G. Veltman (1999)
  • Žores Ivanovič Alfjorov / Herbert Kroemer / Jack Kilby (2000)
  • 2001–2020
  • Eric Cornell / Wolfgang Ketterle / Carl Wieman (2001)
  • Raymond Davis mladší / Masatoši Košiba / Riccardo Giacconi (2002)
  • Alexej Abrikosov / Vitalij Ginzburg / Anthony Leggett (2003)
  • David Gross / David Politzer / Frank Wilczek (2004)
  • Roy Glauber / John Hall / Theodor Hänsch (2005)
  • John C. Mather / George Smoot (2006)
  • Albert Fert / Peter Grünberg (2007)
  • Jóičiró Nambu / Makoto Kobajaši / Tošihide Masukawa (2008)
  • Charles Kuen Kao / Willard Sterling Boyle / George E. Smith (2009)
  • Andre Geim / Konstantin Novoselov (2010)
  • Saul Perlmutter / Adam Riess / Brian Schmidt (2011)
  • Serge Haroche / David J. Wineland (2012)
  • François Englert / Peter Higgs (2013)
  • Isamu Akasaki / Hiroši Amano / Shuji Nakamura (2014)
  • Takaaki Kadžita / Arthur B. McDonald (2015)
  • David J. Thouless / Duncan Haldane / Michael Kosterlitz (2016)
  • Rainer Weiss / Barry Barish / Kip Thorne (2017)
  • Arthur Ashkin / Gérard Mourou / Donna Stricklandová (2018)
  • James Peebles / Michel Mayor / Didier Queloz (2019)
  • Roger Penrose / Reinhard Genzel / Andrea Ghezová (2020)
  • 2021–
    Autoritní data Editovat na Wikidatech