Barbara McClintocková

Barbara McClintock
Barbara McClintock ve své laboratoři (1947)
Rodné jméno	Eleanor McClintock
Narození	16. června 1902 Hartford, Connecticut, USA
Úmrtí	2. září 1992 (ve věku 90 let) Huntington, New York, USA
Alma mater	Cornellova univerzita
Pracoviště	University of Missouri, Cold Spring Harbor Laboratory
Obor	cytogenetika
Známý díky	studium genetické struktury kukuřice
Ocenění	Národní vyznamenání za vědu (1970) Thomas Hunt Morgan Medal (1981) Louisa Gross Horwitz Prize (1982) Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství (1983)
Rodiče	Sara Ryder McClintock
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Barbara McClintock (16. června 1902, Hartford, Connecticut – 2. září 1992, Huntington, New York) byla americká bioložka, která se věnovala buněčné genetice (cytogenetice) a v roce 1983 byla za své objevy oceněna Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství.

Život a dílo

Narodila se jako třetí ze čtyř dětí lékaře a několik let žila u svého strýce v Brooklynu (New York), kam se celá rodina přestěhovala v roce 1908. Tam Barbara roku 1919 maturovala a pak studovala botaniku na Cornellově univerzitě. Promovala roku 1925 a v roce 1927 obhájila doktorát z botaniky, i když se už řadu let ve skutečnosti zabývala genetikou. Pracovala na zemědělské fakultě univerzity ve skupině, která se zabývala šlechtěním kukuřice. S použitím barvení rostlinných chromozomů — útvarů, ve kterých se nachází DNA — pomocí acetokarmínu jako první charakterizovala chromozomy kukuřice.^[1] Díky tomu mohla tyto chromozomy pozorovat a studovat pod mikroskopem a spojovat je se skupinami vlastností, které se společně dědí (genová vazba). Roku 1930 jako první pomocí cytologických metod pozorovala crossing-over, dříve pouze teoreticky popsaný proces během buněčného dělení (meióza), při němž si dva homologní chromozomy vyměňují část své DNA.^[2][3]

Díky těmto úspěchům získávala grantové podpory a mohla ve svém výzkumu pokračovat na různých univerzitách v USA i v Německu. Od roku 1932 začala používat rentgenové záření, které zvyšuje pravděpodobnost mutací, a objevila tak řadu dalších zajímavých detailů buněčného dělení a rekombinace. Pozorovala například mechanismus rozpadu chromozomů poté, co přijdou o telomery chránící jejich konce (tzv. Breakage-fusion-bridge cycle),^[4] který byl později pozorován v případě řady chromozomových translokací (přestaveb chromozomu) vedoucích k rakovině. Roku 1941 získala stálé místo v Cold Spring Harbor Laboratory na Long Island ve státě New York. Další významný objev z této doby je především identifikace organizátoru jadérka, což je oblast chromozomu, v jehož blízkosti se formuje jadérko.^[5]

Roku 1944 začala studovat mozaikové zbarvení kukuřičných zrn a jeho nepravidelné dědění. Na některých místech chromozomu nalezla dvě oblasti, které nazvala disociátor (Ds) a aktivátor (Ac). Byly to první objevené transpozony — aktivátor je kompletní transpozon, disociátor je jeho zkrácená (poškozená) verze závislá na Ac.^[6] Už v roce 1948 zjistila, že se mohou po chromozomu posouvat a tím vlastně způsobovat mutace. Posuny těchto transpozonů jsou tak schopné blokovat či aktivovat určité geny a tím způsobit proměnlivé zbarvení kukuřičných zrn. V 50. letech studovala McClintock různé odrůdy kukuřice v Jižní Americe a vytvořila jejich genetické mapy.

Tyto objevy, které ukázaly složité mechanismy genetické regulace, byly tak nečekané a překvapivé, že je většina současníků odmítala. Odpor byl tak silný, že od roku 1953 dokonce přestala McClintock publikovat na toto téma. Teprve když roku 1961 francouzští genetici François Jacob a Jacques Monod popsali funkci lac operonu, mohla se myšlenka dynamického řízení genomu obecně prosadit.

Význam a ocenění

Kromě řady významných jednotlivých objevů obrátila McClintock pozornost k tzv. epigenetickým jevům, to jest k procesům, které mohou měnit expresi genu a tím případně i fenotyp organismu, aniž by došlo k (nevratné) mutaci. Byla tak průkopnicí nového pohledu na předávání a působení genetické informace. Už v roce 1944 byla zvolena do Národní akademie věd Spojených států amerických, po válce získala několik vědeckých cen, roku 1970 National Award for Science, roku 1981 Wolfovu cenu za medicínu a roku 1983 konečně i Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.

Odkazy

Reference

Literatura

• FEDOROFF, Nina. Barbara McClintock. Biographical Memoirs. 1995, čís. 68, s. 211–236. 
• KASS, LB.; MCCLINTOCK, BM. Records and recollections: a new look at Barbara McClintock, Nobel-Prize-winning geneticist.. Genetics. Aug 2003, roč. 164, čís. 4, s. 1251–60. Dostupné online. PMID 12930736. 
• FEDOROFF, NV. Barbara McClintock (June 16, 1902-September 2, 1992.). Biogr Mem Natl Acad Sci. 1995, roč. 68, s. 211–35. PMID 11616350. 
• CAMPBELL, A.; MCCLINTOCK, B. Barbara McClintock.. Annu Rev Genet. 1993, roč. 27, s. 1–6. DOI 10.1146/annurev.ge.27.120193.000245. PMID 8122898. 

Související články

• Crossing-over
• Epigenetika
• Transpozon

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Barbara McClintock na Wikimedia Commons
• B. McClintock, The Stability of Broken Ends of Chromosomes in Zea Mays (1941) (anglicky)
• B. McClintock, Induction of Instability at Selected Loci in Maize. (1953) (anglicky)
• Cold Spring Harbor Laboratory Archives, Barbara McClintock: A Brief Biographical Sketch (anglicky)
• Enhancer and Gene Trap Transposon Mutagenesis in Arabidopsis, článek o významu transpozonů pro mutagenezi rostlin (anglicky)