Michael Houghton

Sir Michael Houghton
Narození1949 (74–75 let)
Londýn
Alma materVýchodoanglická univerzita
Králova kolej v Londýně
PracovištěAlbertská univerzita (od 2013)
Chiron Corporation
Albertská univerzita
Obormikrobiologie
OceněníKarl Landsteiner Memorial Award (1992)
Cena Roberta Kocha (1993)
Laskerova-DeBakeyova cena za klinický medicínský výzkum (2000)
Mezinárodní cena Gairdnerovy nadace (2013)
Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství (2020)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sir Michael Houghton (* 1949 Londýn) je britský mikrobiolog a profesor virologie. V roce 2020 získal spolu s Harvey Alterem a Charlesem Riceem Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství, a to za objev viru hepatitidy typu C (HCV) v roce 1989. Alter prokázal, že neznámý virus je běžnou příčinou nevysvětlitelné chronické hepatitidy přenášené krví, Houghton izoloval genom nového viru, který byl pojmenován virus hepatitidy C a Rice poskytl poslední klíčový důkaz, že infekce virem hepatitidy C může sama o sobě způsobit hepatitidu.[1]

Objev HCV vedl k rychlému vývoji diagnostických testů, které odhalí virus v zásobách krve, což snížilo riziko získání hepatitidy prostřednictvím krevní transfuze. Odhaduje se, že testování protilátek zabránilo jen v USA nejméně 40 000 nových infekcí ročně a celosvětově mnohem více. Tento objev také umožnil rychlý vývoj protivirových léků zaměřených na chronickou hepatitidu C. Poprvé v historii lze nyní toto onemocnění léčit, což zvyšuje naději na vymýcení viru hepatitidy C ze světové populace.[2] Houghton v roce 1986 také popsal genom hepatitidy typu D.[3]

Život

Jeho otec byl řidič kamionu a odborový předák. Kdyby se Houghton řídil radou svého otce, stal by se diplomovaným účetním. Místo toho se v 17 letech rozhodl stát mikrobiologem poté, co si přečetl knihu o Louisi Pasteurovi.[4] Získal stipendium na University of East Anglia, kde vystudoval biologii. Absolvoval v roce 1972. Doktorát v biochemii si udělal na King's College v Londýně v roce 1977.[5] Po studiu nastoupil do společnosti G. D. Searle & Company (součást korporace Pfizer) ve Velké Británii, kde se zabýval studiem genů lidského interferonu. V roce 1982 odjel do Spojených států, kde začal pracovat pro Chiron Corporation (od roku 2006 součást korporace Novartis). V roce 2007 z Chironu přešel do firmy Epiphany Biosciences, v roce 2009 se pak odstěhoval do Kanady, kde přijal profesorský post na Albertské univerzitě v Edmontonu.[6] V roce 2021 byl za zásluhy o medicínu povýšen do šlechtického stavu.[6]

Vědecká kariéra

Houghton spolu s kolegy Qui-Lim Choo a Georgem Kuo ze společnosti Chiron a Danielem W. Bradleym z Centra pro kontrolu a prevenci nemocí objevili HCV.[7] Virus objevili pomocí tzv. proteomického přístupu, tj. identifikace struktury a funkce různých virových proteinů. Testovali každý molekulární klon, o kterém se domnívali, že by mohl pocházet z viru, aby potvrdili, že pochází z virového genomu. Po šesti letech neúspěchů našli v roce 1989 slibného kandidáta a vyvinuli metodu k jeho stanovení v séru. Vyzvali mezinárodní lékaře, aby jim posílali vzorky séra s non-A, non-B virem. Když tyto vzorky otestovali, výsledky byly pozitivní. Našli virus.[4] Houghton na toto období vzpomíná:

„Tehdy jsme měli k dispozici jen omezené nástroje, takže to bylo spíše jako hledat jehlu v kupce sena. Množství viru přítomného v játrech a krvi bylo velmi malé a citlivost našich technik nebyla dostatečně vysoká. Vyzkoušeli jsme spoustu metod, pravděpodobně 30 nebo 40 různých metodických postupů v průběhu sedmi let, a nakonec jeden fungoval.“[8]

Za objev viru hepatitidy C byl Houghton spolu s Harvey Alterem a Charlesem Ricem oceněn v roce 2020 Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství.[9]

Virus hepatitidy C

Dalším úkolem po objevení viru byla ochrana transfúzní krve, aby při tranfúzi nedocházelo k nákaze HCV. Houghton je spoluautorem řady významných studií publikovaných v letech 1989 a 1990, které identifikovaly protilátky proti hepatitidě C v krvi, zejména u pacientů s vyšším rizikem nákazy touto chorobou, včetně těch, kteří podstoupili krevní transfuzi. Tato práce vedla v roce 1990 k vývoji krevního screeningového testu, který se od roku 1992 začal používat nejprve v Kanadě, kde nová technologie brzy prakticky eliminovala kontaminaci darované krve hepatitidou C.[5] V jiných studiích ze stejné doby Houghton a jeho spolupracovníci upozornili na souvislost hepatitidy C s rakovinou jater.[10][11]

Houghtonův tým se poté zaměřil na nalezení účinnější léčby pro pacienty s hepatitidou C, sekvenoval genom viru a identifikoval několik cílů pro budoucí vývoj vysoce selektivních a účinných antivirotik. Díky tomu se výrazně zlepšila léčba hepatitidy C, která byla v minulosti poměrně málo účinná.[12]

V roce 2004 Houghton vytvořil úspěšnou vakcínu proti viru SARS-CoV-1 a nedávno vedl úsilí o vytvoření vakcíny proti viru covidu.[13]

Na Albertské univerzitě se zaměřil na vývoj vakcíny proti HCV. V roce 2013 Houghtonův tým prokázal, že vakcína odvozená od jediného kmene viru dokáže zabránit infekci buněčných kultur způsobené rozdílnými kmeny tohoto viru. V roce 2020 se tato vakcína dostala do fáze preklinických studií.[5] V následujících pěti až sedmi letech plánuje se svým týmem otestovat vylepšenou verzi vakcíny u skupiny osob s nejvyšším rizikem nákazy hepatitidou C, u uživatelů nitrožilních drog.[4]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Michael Houghton na anglické Wikipedii.

  1. ARBANAS, Caroline. Nobel awarded to Charles Rice for hepatitis C discoveries at Washington University School of Medicine. Washington University School of Medicine in St. Louis [online]. 2020-10-05 [cit. 2023-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. The Nobel Prize in Physiology or Medicine 2020. NobelPrize.org [online]. [cit. 2023-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. WANG, K. S.; CHOO, Q. L.; WEINER, A. J. Structure, sequence and expression of the hepatitis delta (delta) viral genome. Nature. 1986 Oct 9-15, roč. 323, čís. 6088, s. 508–514. PMID: 3762705. Dostupné online [cit. 2023-10-26]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/323508a0. PMID 3762705. 
  4. a b c Michael Houghton, PhD | Canadians for Health Research | Les Canadiens pour la recherche medicale. chrcrm.org [online]. [cit. 2023-10-26]. Dostupné online. 
  5. a b c Michael Houghton - Directory@UAlberta. apps.ualberta.ca [online]. [cit. 2023-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b Michael Houghton | Biography, Facts, & Nobel Prize | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2023-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. HOUGHTON, Michael. The long and winding road leading to the identification of the hepatitis C virus. Journal of Hepatology. 2009-11, roč. 51, čís. 5, s. 939–948. PMID: 19781804. Dostupné online [cit. 2023-10-26]. ISSN 1600-0641. DOI 10.1016/j.jhep.2009.08.004. PMID 19781804. 
  8. Congratulations to a Nobel Prize Laureate. www.alleyns.org.uk [online]. 2020-12-21 [cit. 2023-10-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-14. (anglicky) 
  9. Nobelovu cenu za lékařství získali vědci Alter, Rice a Houghton. Objevili vir způsobující žloutenku typu C. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2022-01-03]. Dostupné online. 
  10. SAITO, I.; MIYAMURA, T.; OHBAYASHI, A. Hepatitis C virus infection is associated with the development of hepatocellular carcinoma. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 1990-09, roč. 87, čís. 17, s. 6547–6549. PMID: 2168552 PMCID: PMC54573. Dostupné online [cit. 2023-10-27]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.87.17.6547. PMID 2168552. 
  11. HASAN, F.; JEFFERS, L. J.; DE MEDINA, M. Hepatitis C-associated hepatocellular carcinoma. Hepatology (Baltimore, Md.). 1990-09, roč. 12, čís. 3 Pt 1, s. 589–591. PMID: 2169456. Dostupné online [cit. 2023-10-27]. ISSN 0270-9139. DOI 10.1002/hep.1840120323. PMID 2169456. 
  12. Opinion: Nobel-worthy discovery right in our backyard | Canadians for Health Research | Les Canadiens pour la recherche medicale. chrcrm.org [online]. [cit. 2023-10-27]. Dostupné online. 
  13. Nobel Laureate Sir Michael Houghton provides inspiration | Summer 2022 - Issue 8 | Excel x Impact@PolyU. www.polyu.edu.hk [online]. [cit. 2023-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

Nositelé Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství
1901–1925
1926–1950
  • Johannes Fibiger (1926)
  • Julius Wagner-Jauregg (1927)
  • Charles Nicolle (1928)
  • Christiaan Eijkman / Frederick Hopkins (1929)
  • Karl Landsteiner (1930)
  • Otto Heinrich Warburg (1931)
  • Charles Scott Sherrington / Edgar Douglas Adrian (1932)
  • Thomas Morgan (1933)
  • George Whipple / George Richards Minot / William Parry Murphy (1934)
  • Hans Spemann (1935)
  • Henry Hallett Dale / Otto Loewi (1936)
  • Albert Szent-Györgyi (1937)
  • Corneille Heymans (1938)
  • Gerhard Domagk (1939)
  • Henrik Dam / Edward Adelbert Doisy (1943)
  • Joseph Erlanger / Herbert Spencer Gasser (1944)
  • Alexander Fleming / Ernst Boris Chain / Howard Walter Florey (1945)
  • Hermann Joseph Muller (1946)
  • Carl Ferdinand Cori / Gerty Coriová / Bernardo Houssay (1947)
  • Paul Hermann Müller (1948)
  • Walter Rudolf Hess / António Egas Moniz (1949)
  • Philip Showalter Hench / Edward Calvin Kendall / Tadeus Reichstein (1950)
  • 1951–1975
  • Max Theiler (1951)
  • Selman Abraham Waksman (1952)
  • Hans Adolf Krebs / Fritz Albert Lipmann (1953)
  • John Franklin Enders / Frederick Chapman Robbins / Thomas Huckle Weller (1954)
  • Hugo Theorell (1955)
  • André Frédéric Cournand / Werner Forßmann / Dickinson W. Richards (1956)
  • Daniel Bovet (1957)
  • George Wells Beadle / Edward Lawrie Tatum / Joshua Lederberg (1958)
  • Arthur Kornberg / Severo Ochoa (1959)
  • Frank Macfarlane Burnet / Peter Brian Medawar (1960)
  • Georg von Békésy (1961)
  • Francis Crick / James Dewey Watson / Maurice Wilkins (1962)
  • John Carew Eccles / Alan Lloyd Hodgkin / Andrew Fielding Huxley (1963)
  • Konrad Bloch / Feodor Lynen (1964)
  • François Jacob / André Lwoff / Jacques Monod (1965)
  • Francis Peyton Rous / Charles Brenton Huggins (1966)
  • Ragnar Granit / Haldan Keffer Hartline / George Wald (1967)
  • Robert W. Holley / Har Gobind Khorana / Marshall Warren Nirenberg (1968)
  • Max Delbrück / Alfred Hershey / Salvador Luria (1969)
  • Julius Axelrod / Ulf von Euler / Bernard Katz (1970)
  • Earl Wilbur Sutherland (1971)
  • Gerald Edelman / Rodney Robert Porter (1972)
  • Karl von Frisch / Konrad Lorenz / Nikolaas Tinbergen (1973)
  • Albert Claude / Christian de Duve / George Emil Palade (1974)
  • David Baltimore / Renato Dulbecco / Howard Martin Temin (1975)
  • 1976–2000
  • Baruch Samuel Blumberg / Daniel Carleton Gajdusek (1976)
  • Roger Guillemin / Andrew Schally / Rosalyn Yalowová (1977)
  • Werner Arber / Daniel Nathans / Hamilton O. Smith (1978)
  • Allan McLeod Cormack / Godfrey N. Hounsfield (1979)
  • Baruj Benacerraf / Jean Dausset / George Davis Snell (1980)
  • Roger W. Sperry / David H. Hubel / Torsten Wiesel (1981)
  • Sune Bergström / Bengt Samuelsson / John Vane (1982)
  • Barbara McClintocková (1983)
  • Niels Kaj Jerne / Georges Köhler / César Milstein (1984)
  • Michael S. Brown / Joseph L. Goldstein (1985)
  • Stanley Cohen / Rita Leviová-Montalciniová (1986)
  • Susumu Tonegawa (1987)
  • James W. Black / Gertrude Belle Elionová / George H. Hitchings (1988)
  • J. Michael Bishop / Harold E. Varmus (1989)
  • Joseph Murray / E. Donnall Thomas (1990)
  • Erwin Neher / Bert Sakmann (1991)
  • Edmond H. Fischer / Edwin G. Krebs (1992)
  • Richard John Roberts / Phillip A. Sharp (1993)
  • Alfred G. Gilman / Martin Rodbell (1994)
  • Edward B. Lewis / Christiane Nüssleinová-Volhardová / Eric F. Wieschaus (1995)
  • Peter C. Doherty / Rolf Martin Zinkernagel (1996)
  • Stanley B. Prusiner (1997)
  • Robert F. Furchgott / Louis Ignarro / Ferid Murad (1998)
  • Günter Blobel (1999)
  • Arvid Carlsson / Paul Greengard / Eric Kandel (2000)
  • 2001–
  • Leland H. Hartwell / Tim Hunt / Paul Nurse (2001)
  • Sydney Brenner / H. Robert Horvitz / John Sulston (2002)
  • Paul Lauterbur / Peter Mansfield (2003)
  • Richard Axel / Linda B. Bucková (2004)
  • Barry Marshall / Robin Warren (2005)
  • Andrew Z. Fire / Craig C. Mello (2006)
  • Mario Capecchi / Martin Evans / Oliver Smithies (2007)
  • Harald zur Hausen / Françoise Barré-Sinoussi / Luc Montagnier (2008)
  • Elizabeth Blackburnová / Carol W. Greiderová / Jack W. Szostak (2009)
  • Robert G. Edwards (2010)
  • Bruce Beutler / Jules A. Hoffmann / Ralph M. Steinman (2011)
  • John Gurdon / Šin’ja Jamanaka (2012)
  • James Rothman / Randy Schekman / Thomas Südhof (2013)
  • John O'Keefe / May-Britt Moserová / Edvard Moser (2014)
  • William C. Campbell / Satoši Ómura / Tchu Jou-jou (2015)
  • Jošinori Ósumi (2016)
  • Jeffrey C. Hall / Michael Rosbash / Michael W. Young (2017)
  • James P. Allison / Tasuku Hondžó (2018)
  • Gregg L. Semenza / Peter J. Ratcliffe / William Kaelin (2019)
  • Harvey J. Alter / Michael Houghton / Charles M. Rice (2020)
  • David Julius / Ardem Patapoutian (2021)
  • Svante Pääbo (2022)
  • Katalin Karikóová / Drew Weissman (2023)
  • Autoritní data Editovat na Wikidatech